Když si batole postaví hlavu
Všichni to velmi dobře známe: rodič na pokraji nervového zhroucení a dítě, které odmítá udělat to, co po něm rodič požaduje. Tento souboj nemá vítěze.
Nikdy to nekončí – dítě, které nechce přestat dělat to, co právě dělá. Roční dítě, které tahá za záclony a snaží se šplhat po nábytku; nebo dvouleté, které se během procházky zastavuje každé dva metry, aby posbíralo kamínky či klacíky; nebo třeba tříleté, které doma čmárá po zdi nebo po nábytku. Prostě toho nenechají – a je úplně jedno, kolikrát řeknete „ne“, nebo jakými tresty jim pohrozíte.
Jak se podobným situacím vyhnout?
Všechny tyto situace mají pravděpodobně jednu společnou věc: malé dítě, které je tak hluboce ponořené do činnosti, kterou v daném okamžiku vykonává, že si zkrátka nemůže pomoci a nedokáže odolat oné nutkavé potřebě, kterou pociťuje. Jedná se o jev, který Maria Montessori nazvala „senzitivní období“. Jde o specifickou fázi ve vývoji dítěte, během které je dítě tak silně přitahováno k určitému aspektu okolního světa, že se pro něj v daný okamžik prozkoumávání tohoto aspektu stává tou absolutně nejdůležitější věcí na celém světě.
Proč se to děje?
Vývoj člověka má cyklickou povahu, což je něco, co během svého profesního života vypozorovala Maria Montessori. Závěry jejího pozorování později potvrdila také moderní psychologie. Místo „neustálé práce na všem“ prochází lidský mozek právě těmito senzitivními obdobími, kdy potřebuje konkrétní druh stimulu, aby se naučil něco nového. Když lidský mozek takový stimul dostane, automaticky se pro něj stává nejvyšší prioritou, a teprve poté se přesouvá k něčemu dalšímu. V průběhu takového senzitivního období se dítě, aniž by vědělo proč, bude bránit jakémukoliv vyrušování z této činnosti, a to všemi možnými způsoby, které zná – některé děti pomocí slz, jiné pomocí síly, jiné neuvěřitelnou vytrvalostí.
Co tedy můžeme udělat?
Ze všeho nejdřív bychom se měli přestat rozčilovat. Když porozumíme tomu, že se dítě takto chová, protože si potřebuje uspokojit nějakou ze svých vitálních potřeb, tak by se tyto situace měly v našich očích změnit z naprosto příšerných na zcela přirozené. A co víc, teď již víme, že ať už je „problémem“ cokoliv, nebude to trvat věčně. Senzitivní období přicházejí a zase odcházejí, stejně jako jejich projevy. Přece jen ale nemůžeme nechat dítě lézt na konferenční stolek, procházku v lese bychom také někdy rádi absolvovali běžným tempem a rozhodně si zasloužíme mít doma zdi, které nejsou pokryty nánosy voskovek. Vhodným řešením pro podobné situace je odvést pozornost dítěte k jiné aktivitě a nabídnout dítěti něco, co dokáže uspokojit jeho momentální potřebu jiným způsobem. Ideální je tedy najít kompromis, kdy budou obě strany spokojené.
Jak to vypadá v praxi?
-
Dítě se na procházce každou chvíli zastavuje, aby prozkoumalo, jaké zajímavé předměty leží na zemi. Tato činnost je pro dítě, které se nachází v senzitivním období pro drobné předměty, nesmírně prospěšná a důležitá. Snažte se najít zlatou střední cestu – když pospícháte, zkuste si se svým dítětem hrát na honěnou, nebo odveďte jeho pozornost ke stromům či autům, které jsou před vámi. Když ale nespěcháte, užijte si to spolu s dítětem a klacíky či kamínky sbírejte spolu s ním.
-
Tahání za záclony a šplhání po nábytku. Batolata zkrátka potřebují lézt a šplhat! Můžeme jim ale ukázat, jak se bezpečně leze na pohovku a pak zpátky na zem, můžeme je vzít do tělocvičny, můžeme se s nimi jít projít ven na nerovný terén, nebo můžeme společně lézt přes polštáře (a záclony či závěsy svázat tak, aby na ně dítě během tohoto senzitivního období nedosáhlo).
-
Čmárání po zdech a po nábytku. Takové dítě nepotřebuje nic jiného než velké množství papíru a možná taky někoho, kdo se s ním posadí ke stolu a kreslí si s ním – čímž dítěti názorně ukazuje, jak správně používat tužku a papír.
Chcete se dozvědět více? Přečtěte si náš další článek:
JAK ÚSPĚŠNĚ NAUČIT BATOLE CHODIT NA NOČNÍK
